"Chtěl bych popřát HC Strakonice úspěch, ale hlavně aby klub řídili lidé, které to baví a mají hokej v srdci." říká Petr Černík

Vzpomněl bys na první návštěvu na zimním stadionu ve Strakonicích?

P.Č. První návštěva na zimním stadiónu byla v druhé polovině osmdesátých let a samozřejmě dopadla špatně, protože vchod byl tenkrát pro fanoušky úplně jinde, já to tehdy ještě neznal, a tak mi brána zůstala uzavřená (smích). Druhý zápas a zároveň můj první, který jsem na živo skutečně viděl, přišel o pár týdnů později, kdy tehdy domácí ČZ Strakonice porazilo vysoko Český Krumlov. Nutno podotknout, že tehdejší trenér Vladimír Rybáček složil výborný tým, na který chodily vysoké návštěvy.

Říkáš, že vchod pro fanoušky byl tehdy jinde. Jak se vlastně celkově za těch 35 let změnil zimní stadión?

P.Č. (smích) Největší změna je na západní straně stadiónu, která už je nyní zazděná a vybavená. Samozřejmě, že něco se změnilo k lepšímu, ale na něco pro změnu působí zub času... Extrémní je v tomto směru střecha zimního stadiónu, se kterou jsou problémy už leta. Vzpomínám si na jeden mezistátní zápas, který se odehrál již před několika lety, a improvizovaně se na některých místech dávaly kýble, aby kapající voda "nerozvrtala led" ještě před zápasem (úsměv). Ale celkově se mi náš zimní stadión líbí a to i tím, že není úplně typický a svou obloukovou architekturou patří určitě k tomu lepšímu minimálně v jižních Čechách.

Dnes je možné Tě potkávat nejvíce na hokeji, ovšem bylo tomu tak vždy, nebo jsi chodíval na více sportů?

P.Č. S fanděním jsem začínal na fotbale v Dražejově, kde jsem měl tehdy babičku, a tak jsem tam jezdil fandit. Poté mě oslovil kolega z práce s tím, proč jezdím až do Dražejova na fotbal, když mám kousek od domu zbrojovácké fotbalové hřiště, to samé se opakovalo i s hokejem, a tak už mi to zůstalo (úsměv). Ovšem je nutné ještě dodat, že se samozřejmě chodívalo i na fotbal ve Strakonicích. Derby ČZ proti Fezku měly velký náboj. Bylo také dost populární dělení lidí, kteří buď fandili ČZ, nebo Fezku, a já patřil samozřejmě do té první kategorie, protože motorky pro mě byly kdysi víc, než tkalouny (smích). V devadesátých letech potom zažil velký boom halový fotbal, který se ve sportovní hale hrával snad ve všech kategoriích, od těch nejmenších, až po veterány.

Pojďme zpět k hokeji. Za tu dobu, kdy na hokej chodíš, jsi zažil opravdu velkou řádku hráčů. Máš mezi nimi některé oblíbené hráče, či přímo oblíbenou nějakou generaci?

P.Č. Mám oblíbených několik generací, které jsem tady měl možnost poznat (úsměv). Z té první generace vzpomínám na Václava Trmotu, byl tam můj spolužák Pavel Čer, Václav Vokatý, Milan Kupka, Pavel Glos a další. Potom to byla ta slavná devadesátková generace v čele s Davidem Majerem, byl tam i Josef Kouba, Míra Boška, Radim Humeník, Tomáš Kabele, Luděk Kotek, bratři Malkusové a další. V každé sezóně, kdybych si vzal společnou fotografii, tak bych dokázal vypíchnout jména, která tady pro ten hokej udělala svou přítomností hodně práce.

Pokud zrovna na zimním stadiónu nefotíš, tak je tě možné vídat hlavně v kotli. Vzpomněl bys, jak vypadal hokejový kotel v osmdesátých letech a byl v té době ve Strakonicích?

P.Č. Byl a profesionální! (úsměv) Vzpomínám na bubeníky, kterým v začátcích byl Eda Blaho, Jan Kursch a dirigentskou taktovku měl Václav Král st. (smích). To byl první kotel, který já si vybavím. Potom byl dlouhou dobu kotel nad střídačkou hostů, kde se scházela postupně velká část fanoušků a dnes už se několik let stojí vedle p. Masopusta, který si to určitě nemůže vynachválit (úsměv). Zlatá éra fandění tady byla v polovině nového tisíciletí, kdy se při úspěšném tažení dělali neskutečné taškařice na ledě, které vedli samotní hráči, ať už to byl Roman Žák, nebo Martin Malkus a další. Poslední velký kotel diváků si vybavuji v sezóně 2017/2018, kdy se na finále sešla návštěva atakující dva tisíce lidí.

Pro fanoušky, ale ještě více pro diváky bývají zajímavé především zápasy, které se tzv. nehrají každý den. Vzpomeneš si na některé takové zápasy?

P.Č. Určitě se mi vybaví kvalifikační dvojutkání proti Havlíčkovu Brodu, které se hrála v pátek a v sobotu, a hned v neděli se zde za švýcarský klub představila Zuzana Králová. To tehdy byly tři hokeje ve třech dnech a nevím, zda jsem byl někdy více vykřičený, než po těchto třech dnech (úsměv). Určitě se také nedá zapomenout na zápas, který se odehrál proti reprezentaci Chorvatska do 20 let. V rámci přípravy sem ale jezdila i německá, či rakouská mužstva a nutno dodat, že ještě do nedávna sem jezdily hrát utkání i různé reprezentační výběry.

Probrali jsme vývoj kotle a fandění, ale co hokej samotný? Jaké změny se daly pozorovat tam?

P.Č. Určitě v rychlosti, ale to není nic nového, nebo převratného (úsměv). Stačí se podívat dnes na záběry z Nagana a občas se nám zdá, že sledujeme nějaký zpomalený chod (úsměv). Ale ono to podle mého souviselo s tím, že dřív hrávali ve Strakonicích spíše hráči starší, kteří měli perfektní přehled, skvělou střelu, ale už byli třeba starší, a tak se to snažili uhrát hlavně myšlenkou a hlavou. V poslední době je pro změnu trend, stavět hodně mladé hráče a hrát spíš fyzicky náročný hokej, plný bruslení.

Pojďme se dostat k dalším tvým koníčkům. Jsi autor nejucelenější historie našeho klubu. Jak ses k této práci dostal, kde jsi sháněl informace a jak Tě to bavilo?

P.Č. První člověk, který mi oslovil, zda bych nesepsal historii, byl Josef Kouba, když ještě dělal předsedu HC Strakonice, ale skutečně tvořit jsem tehdy začal až když toto téma otevřel po letech Roman Heimlich (manažer A týmu - pozn. autora). Práce mě určitě bavila, ale vzpomínám na problémy, které s tím souvisely. Největším takovým problémem byl čas, protože to tenkrát vznikalo k výročí sto let hokeje ve Strakonicích. Druhým problémem bylo shánění informací, ale i to, se za pomocí zbrojováckého a domácího archivu dokázalo vyřešit. Důležité bylo hlavně to, že se to tenkrát na tu velkou slávu stihlo, protože to bylo asi nejpodstatnější (smích).

V rozhovoru jsme se dotkli tématu ty a focení na hokeji. Jak ses k tomu dostal?

P.Č. Poprvé jsem si vzal cíleně fotoaparát na benefici Františka Burdy staršího, která se konala v roce 1995. Tenkrát jsem měl ještě jen padesátku objektiv, a ještě k tomu bez blesku, takže ty fotky jsou takové, devadesátkové (úsměv). Člověk se zkrátka zaměřoval spíše na kvantitu, než na kvalitu. Poté jsem si pořídil i na radu Tomáše Kabeleho jiný přístroj ,abych se sladil s menším světlem v hale, a pak jsem začal fotit víc.

Focení se tedy věnuješ nejen v hokeji?

P.Č. Opravdu dlouho (přemýšlí). Pokud si dobře vzpomínám, tak v sedmdesátých letech, jsme si ještě s otcem vyvolávali černobílé fotky dokonce doma a taková perlička. Vzpomínám si, jak jsem si fotil i z televize právě v těch osmdesátých letech i start raketoplánu (smích). Možná bych ty snímky ještě našel doma. Dneska co se týká focení, tak mám dvě záliby, které se dají shrnout do hesla "létání a lupání" (smích). Prostě co mi roste okolo zahrádky a co se prohání nad, či na strakonickém letišti. Kromě určitého druhu památky, je to vlastně i taková pomocná paměť.

Probrali jsme společně hokejisty různých generací, vývoj fandění a hokeje celkového, ale prozraď nám, zda máš vybraný i jeden konkrétní zápas, na který máš nejhezčí vzpomínky.

P.Č. Jednoznačně březen 1998 a odvetný zápas proti Náchodu v kvalifikaci o II. hokejovou ligu. Mám k tomu dokonce i příhodu (úsměv). V domácí odvetě potřebovali naši hráči vyhrát minimálně o dvě branky, aby se alespoň prodlužovalo. Běžela třetí třetina a naši stále vedli jen o branku a já s fotoaparátem číhal a číhal, abych chytl tu vítěznou radost, ale stále nic nepřicházelo. Tak jsem si z pověrčivosti řekl, že to nemohou dát beztak kvůli mně, a tak jsem fotoaparát schoval. Během snad minuty padl poté toužebně očekávaný gól (smích). Myslím, že fanouškům ve Strakonicích nemusím zbytek zápasu ani vyprávět, protože Radim Humeník, se v prodloužení stal pro hokejové fanoušky nesmrtelným. (úsměv)

Chtěl bys na závěr ještě něco dodat?

P.Č. Tak určitě bych chtěl do budoucna popřát HC Strakonice úspěchy, ale nejen ty sportovní, ale aby se stále dařilo zapracovávat nové hráče, odchovance a hlavně aby HC Strakonice řídili lidé, které to baví a mají opravdu strakonický hokej v srdci. Protože to je to nejdůležitější.